→ Nikdy nelez do postele s někým, kdo je větší magor než ty… ;-)

Květen 2008

Tak nejdříve něco o mě...

31. května 2008 v 20:10 | sonnicka |  Můj svět
Jsem holka. Doufám, že o tom nikdo nepochybuje, neboť má postava je doufám dost postačující fakt. Mám 14.....to se někomu zdá pro mě úplně totálně nereálný věk, protože tvrdí, že vypadám na víc...Nemyslím tím 20, ale tak,...Jestli jsem ale nějak vyspělá, troufám si říct že jo. Jako nechci si hrát na nějakou dospělou ženskou, ale jako dítě se už bohužel necítím. Ale chci mít pořád 14...pak 15 a šesnáct i sedmnáct, celý život =D Nechci zestárnout...=( Co se zkušeností s kluky týče, řekla bych, taková, jakou má většína 14-ti letejch bab....jo a mimochodem, panna ještě jsem =D =D =D....
Jsem blondska. Komu vadí blondýny, napište klidně do komentíků, jako já se neurazím. Jsem už tak na to zvyklá, že je mi celý svět u prdele. Nechci tady mít nějaké sprosté výjevy, ale tak.....někdy je to nutné, ne?
Povaha, ta je na dlouho. Jasně že mám taky svoje náladičky, ale většinou asi ty spací no.....po večerech na netu, ve škole spící duch a odpoledne dospávací =D Možná, že se vám budu zdát nějaká divná kvůli toho, že jsem, nebo si hraju? někdy už ani nevím....no prostě že jsem optimistka, ale miluju krev a smrt...tak sedí to k sobě? Asi ne, ale já chci být originální!! Nesnáším to, když se musím ponižovat k tomu, že se po někom opičím!? Jasně že se shoduji s nějakými názory, ale to přece není opičení, ne?
Jako asi takhle, radila bych vám mě poznat, doufám, že o nic nepřijdete, a když jo, možná budete mít ze mě nějaké ponaučení...?! Ti, co mě znaj, mě buď pomlouvaj, nebo milují (=D)....a za to jsem jim mooc vděčná. Možná jim to neříkám tak často, ale chci, aby to věděli....

love ♥

31. května 2008 v 19:46 | sonnicka |  Tečky, čárky....=...obrázky, nápisy
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#######################___
________#######################___
________#######################___
________#######################___
_____________##########___________
__________################________
________###################_______
______#########_____#########_____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
______#########_____#########_____
_______#####################______
__________###############_________
_____________#########____________
_########________________########_
__########______________########__
___########____________########___
____########__________########____
_____########________########_____
______########______########______
_______########____########_______
________########__########________
_________################_________
__________##############__________
___________############___________
____________##########____________
_____________########_____________
______________######______________
______#######################_____
______#######################_____
______#######################_____
______#######################_____
______#########___________________
______#########___________________
______#########___________________
______#######################_____
______#######################_____
______#######################_____
______#######################_____
______#########___________________
______#########___________________
______#########___________________
______#######################_____
______#######################_____
______#######################_____
______#######################_____

kiss you....

31. května 2008 v 19:44 | sonnicka |  Tečky, čárky....=...obrázky, nápisy
________________$$$$$$$$$
___________________________________$$$___$
___________________________$$$____$$$$
_________________________$$$$$$$__$$$$$$$$$$$
_______________________$$$$$$$$$___$$$$$$$$$$$
_______________________$$$___$______$$$$$$$$$$
________________$$$$__$$$$_________________$$$
_____________$__$$$$__$$$$$$$$$$$_____$____$$$
__________$$$___$$$$___$$$$$$$$$$$__$$$$__$$$$
_________$$$$___$$$$$___$$$$$$$$$$__$$$$$$$$$
____$____$$$_____$$$$__________$$$___$$$$$$$
__$$$$__$$$$_____$$$$_____$____$$$_____$
__$$$$__$$$_______$$$$__$$$$$$$$$$
___$$$$$$$$$______$$$$__$$$$$$$$$
___$$$$$$$$$$_____$$$$___$$$$$$
___$$$$$$$$$$$_____$$$
____$$$$$$$$$$$____$$$$
____$$$$$__$$$$$___$$$
____$$$$$___$$$$$$
____$$$$$____$$$
_____$$$$
_____$$$$ ####,____,####"
__"###,__,####"
___"####.####"_____,,,,,,,,,,,
____"######"____,########,,___####____,####
______####_____#####""####,__####____####
______####____,####____####_,####____####
______####____,###,____####__,####___####
______####_____"####,,####"____"####,,####
______####_______"######"______"######"

Dopis

31. května 2008 v 19:41 | sonnicka |  Přečíst! Povinně!!!
Indiánský tábor Irokézů
Vesnice svatého Ignáce
blízko Ontaria, Kanada
16. března 1649
Milá matko,
dneska jsem pil krev Francouzského křesťanského kněze, aby na mě
přešlo něco z jeho odvahy. Zajali jsme otce Jeana de Brébeuf, protože
pořád vedl svou o tom svém Bohu a Ježíši. Rozhodli jsme se, že z něj
ty bláznivé nápady vyženeme mučením. Napřed jsme ho svlékli
a přivázali ke kůlu; trhali jsme mu nehty a tloukli ho holemi.Jenom
říkal:,,Bůh mi dá slávu." Tak jsme mu vylili na hlavu vařící vodu
a kolem krku jsme mu dali šňůru s doruda rozžhavenými hlavicemi
tomahavků. Dali jsme mu dřevěný pásek a zapálili jsme ho. Přesto neprosil o milost. Pořád nám vykládal o tom svém Ježíšovi. Abychom ho
zastavili, vyřízli jsme mu jazyk a odřízli rty- skalpovali jsme ho,
a přesto pořád žil. Uřízli jsme mu kousek nohy a opekli ji před ním,
abychom ji snědli.Protože už byl na pokraji smrti, jeden Irokéz mu
vyřízl srdce a snědl ho. Možná že ten jeho bůh Ježíš je přece jenom
mocný?
Tvůj milující syn

Lí-bá-ní podle zna-me-ní

28. května 2008 v 20:42 | sonnicka |  Přečíst! Povinně!!!
Jste zvědaví, jak uspokojit partnerovu planoucí touhu? Nahlédněte vášnivou povahu vašeho Znamení a odhalte, jaké tajemství skrývají vaše rty. Tak co..pravda? Lež? =o)

Beran:
Vaše polibky jsou rychlé a prudce přizpůsobivé, plné potěšení, které však brzy vyprchá.

Býk:
Vaše polibky váhají; jsou opatrné, upřímné, dokážou však pokračovat vytrvale dál a dál..

Blíženci:
Vaše polibky bývají často přerušovány křečovitým chechotem, usměvy a směšnými poznámkami.

Rak:
Vaše polibky jsou teplé a něžné a nikdo se jich nebude chtít zbavit.

Lev:
Vaše polibky jsou divoké a vášnivé, kousavé a dravé. Očekáváte potlesk za váš výkon.

Panna:
Vaše polibky jsou tak jemné a čisté, že si jich vaše drahá polovička všimne až když s líbáním skončíte.

Váhy:
Příliš se obáváte o svůj dech, než aby jste se odvážili opravdu líbat.

Štír:
Přeskakujete polibky a jdete přímo k věci .. ať už tím je myšleno cokoli.

Střelec:
Vaše polibky jsou překvapivé, políbené oběti nechávají toužit a čekat více.

Kozoroh:
Vaše polibky jsou intenzivní a ušlechtilé okamžiky kontrastu napětí vašeho dne.

Vodnář:
Vaše polibky jsou mokré a špinavé, stále se snažíte otevírat při líbaní oči.

Ryby:
Vaše polibky jsou romantické, zamilované a věčné.

fiftyfive.blog.cz

25. května 2008 v 21:22 Spřátelené bloggajsy =)
Kiki...
Poradila mi, jak se dělají přesně tadykty věcičky, na které když kliknete, oběví se její blogajs...
Tak to vyzkoušíme, ne?
PS: Děkuju ;-) tááák click=)

Ka-ti-es.blog.cz

25. května 2008 v 21:17 | sonnicka |  Spřátelené bloggajsy =)
Katuška....u ní jsem prošla mou první soutěží o nej blog.....=)
Sice jsem otravovala všechny mé kámoše, ale.....za ty třpytící se cedulky to stálo =D

SONB

24. května 2008 v 23:05 It´s my life...
Nedávno jsem se zúčastnila soutěže o nej blog. Pilně jsem sbírala hlásky....a vyhrála jsem druhé místo=)
A ceny??? Žádné peníze či věcný dar, ale krásné upoutávky na můj bloggajs a třpytící se cedulka s mým krááásňoučkým jménem!

Láska až za hrob...(příběh)

22. května 2008 v 16:37 | psychoweb.blog.cz |  Smrt
Bylo jí šestnáct let..." začínám vyprávět příběh, jenž se odehrál za dob, kdy ještě seděla v lavici.

"Jak jsem řekla.Bylo ji šestnact let. Byla to krásná holka. Kam vešla, pořád se smála, zářila jako hvězdička na nočním nebi. Nikdy se na nikoho nenaštvala, vyzařovala z ní jen dobrá nálada a na všechny byla vždy milá.

Ve třídě měla i svou nejlepší kamarádku. Byly to kamarádky na život i na smrt. Kam šly, vždy byly spolu. Nejen že měla kamarádku, ale i milujícího kluka. Moc jim to slušelo, chovali se k sobě krásně...Každý jim jejich lásku záviděl...Vlastně měla všechno, co si mohla přát...

"Vyprávím s jiskrami v očích, potom ale ztiším řeč a do očí se mi nahrnou slzy:
"Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Vešla jsem do třídy a spatřila ji sedět v lavici samotnou. Její nejlepší kamarádka si ji ani nevšimla a bavila se s nějakou jinou holkou. Podívala jsem se ji do očí, ale ona uhla pohledem, Spatřila jsem, jak se snaží zadržet pláč. Rty, které se vždy smály, se náhle nepohly.Bylo strašné ji takhle vidět, vždyt to nebyla ONA!

A tak to trvalo přesně týden. Seděla v lavici sama, kamarádka si ji ani nevšímala...Uběhl týden, kdy s nikým nepromluvila, na nikoho se nepodívala...

Jednou ráno přišla do školy a střetly jsme se v šatně. Podívala se na me a spustila: - Ona mě nechala, neřekla důvod a vykašlala se na mě. Opustila mě jako kus hadru. I on mě nechal, řekl že s ubrečenou holkou nebude, nemá náladu mě utěšovat. Rozešel se se mnou. Připadám si jako opuštěná hadrová panenka na skladu. Už mě tenhle život nebaví. Nemám pro co žít...

- To byla její poslední slova a pak ze školy utekla. Už nepřišla. Myslely jsme, že je nemocná, ale pak nás zarazil černý prapor nad okny naší školy. Do třídy vešla profesorka a oznámila nám, že spáchala sebevraždu....Vyhrkli mi slzy...Vždyť já byla poslední, se kterou mluvila!

Na pohřbu bylo mnoho lidí, nikdo se nemohl ubránit slzám...Někde v dálce jsem zahlédla JEHO! Stál tam a plakal, jenže ja ho nenáviděla, nenáviděla jsem ho za to co udělal, že ji nechal se trápit....Měl zemřít on, NE ona!" Těmito slovy ukončím své vyprávění a pustím se do pláče...Dnes ji mohlo být 19 let a mohla by být šťastná s novým přítelem a kamarády. Místo toho je už 3 roky tady pod zemí. Dívám se na její hrob, a pláču. Položím s posledními silami kytici na její hrob a odcházím.

Nikdy bych neudělala stejnou chybu jako ona před lety.

Pro Páju..(příběh)

22. května 2008 v 16:32 | psychoweb.blog.cz |  Smrt
Pájo ...... a nejen ty....je dobře že si se rozmyslela s tou sebevraždou.......jsi velice statečná.......nikdo nestojí za to aby ses podřízla....nikdo slyšíš nikdo....ať je to ten zkurvenej život, nebo neštastna láska..nic...ty budeš žít...pořád budeš žít.......i když je život kurva nesmíš mu ukázat že jsi slabá a že se jen tak vzdáš....budeme bojovat...všichni budeme bojovat proti tehle špíně na Zemi....povedeme válku.....a z toho boje vyvázneme buď jako vítězové nebo jako mrtví vojáci....neporazí nás a my se nenecháme porazit.....

JÁ KLIDNĚ OBĚTUJU SVŮJ ŽIVOT ZA TEN TVŮJ..........

BUDU UMÍRAT S ÚSMĚVEM NA TVÁŘI.....jen když ty budeš šťastná....

Jednou jsem slyšela jeden citát už ani nevim jak to přesně bylo, ale něco v tom smyslu jako že člověk svůj život nestvořil tak nemá právo si ho brát. Ale nikdo se nás přeci neptal jestli chceme žít......

Každý má svůj život, má právo naložit s ním jak chce..ale nesmíme zapomínat na lidi kolem sebe....

Taky jsem slyšela že sebevrazi jsou sobci...moje odpověd je ano i ne.... Ano v tom případě, že si berou dobrovolně svuj život a nehledí na to že bude trpět okolí....a odpověd NE, to by bylo na dlouho ale zkraceně řečeno že život umí bejt pěkná svině.....a dostat člověka fakt psychicky na dno...

PÁJO.......

už si nikdy nehraj s nožem.......kašli na to.....podívej se na jeho ostrou hranu a řekni si že za tu bolest to přeci nestojí....a pokud bude cokoliv...budeš mít zase tu chvíli kdy budeš chtít vzít nůž do ruky tak se okamžitě posaď k počítači a napiš mi...piš tak dlouho jak budeš chtít...tahle stránka není jen moje ale i TVOJE....piš kraviny...pocity cokoliv..nadávejte.....chvalte se.....

Možná si říkáte....co to tady kecám..vždyt sama chci skončit se životem a tady valím hlody do hlavy....ale muj život není důležitý jako ten váš a taky jsem pochopila že sebevraždou nic naviřeším jen lidem okolo sebe přidělám ještě větší starosti něž maj teď.... JEDEN ZEMŘE DVA SE NARODÍ.......

Pájo...TY OBZVLÁŠŤ NEMŮŽEŠ ZEMŘÍT..........

Nová máma..(příběh)

22. května 2008 v 16:22 | psychoweb.blog.cz |  Smrt
Sedí schoulená, dívá strnule a nepřítomně někam mimo a hovoří pomalu a tiše, jako by pro sebe. Drobounká šestiletá dívenka s velkýma hnědýma očima, ve kterých jako by se usadil všechen smutek světa:
"Když jsem byla u tý starý mámy, tak jsme tam byli pořád sama. A pořád jsem tam měla hlad. Ani jsem si nehrála, ani jsem nechodila ven, nic. Jenom jsem pořád ležela na zemi. Oni mi neudělali postýlku, tak jsem musela ležet na zemi. Ani jsem nic nejedla. Oni mi nedávali nic jíst, jen chleba a vodu. Ale to přeci nejde jen chleba a vodu. Oni chtěli abych umřela. Ta máma byla moc zlá a ten táta byl taky zlej. Pořád jsem se bála, že nás budou zase bít. Bili mě do krve. Ale potom přišlo hodně lidí a zachránili mě. Až já budu velká tak už snad konečně budou v hrobečku."
Z trestního spisu:

Matka dceru od narození nenáviděla, prý si přála chlapce. Svědci potvrzovali surové bidí, nadávky, odpírání stravy a křik matky, že ji stejně jednou zabije. Jedna ze svědkyň byla přítomna tomu, když matka dceři poručila, aby vylezla na okna a skočila pro bačkůrku, kterou ztratila venku. Svědkyně holčičku, která ve hrůze lezla na parapet, strhla a matce snažila domluvit. Ta ale začala dítě surově bít po hlavičce. Jindy před ní matka jedla pomalu a s požitkem šunku a k hladové a podvyživené dceři pronesla, že nedostane nic ať chcípne...
Nakonec malou holčičku zachránilo jen to, že jednou rodiče odjeli na par dní pryč a dítě nechali samotné v bytě. Dívenka vylezla do okna v šestém patře a volala o pomoc. Pomoci se dočkala, byla odvezena do diagnostického ústavu. Tam čekala rok a půl na novou "maminku". Dočkala se.

Jenu před usnutím řekla: " Když jsem byla tam u tý starý mámy tak jsem každý den brečela, protože jsem chtěla novou maminku. A pak jsi přišla ty a ty sis mě vybrala a já jsem si vybrala tebe. A ted už budeme pořád spolu."

Ale ne každý zemře!...(příběh)

22. května 2008 v 16:18 | psychoweb.blog.cz |  Smrt
Příběh z roku 1999...
Toto je Jaqueline Saburido 19.září 1999
Ona a její otec, 1998.
Ona na prázdninách ve Venezuele.
Narozeniny
Večírek s přáteli
Auto, v kterém cestovala...., po havárii s jiným autem, které šoféroval 17-letý student cestou domů po několika frťanech tvrdého se svými kámoši. To bylo v prosinci 1999.
Po této události Jacqueline podstupila více než 40 operací
Jacqueline byla uvíznuta v hořícím autě a její tělo hořelo 45 sekund
S jejím otcem, roku 2000

Ošetřování
3 měsíce po události
Je bez levého očního víčka. Potřebuje oční kapky, aby viděla
Na fotce 20-letý ..., nedokáže odpustit sám sobě tu noc před 3-mi roky. Je si vědom, že Jaqcueline zničil celý život
Né každý, kdo má havárii, zemře!
Tato fotka je pořízena 4 roky po události a její tělo, které mělo 60 popálenin, je stále pod lékařským dohledem.
Mohla by to být vaše přítelkyně. A nebo sestra.

Nebe..(příběh)

22. května 2008 v 16:14 | psychoweb.blog.cz |  Smrt

Byl jednou jeden malý chlapec. Bylo mu asi jen šest let, ale i přesto byl už krásný. Měl veliká tmavá očka plná čiré nevinnosti, rozčepýřené hnědé vlásky jako samet a bledou pleť. Byl šťastný, velmi šťastný a měl tak hodné rodiče, že hodnější si nelze přát. Srdce mu proto přetékalo láskou a on ji s radostí rozdával na všechny strany. Byl tak nádherně čistý. Duše radostí skákala, když na něj oči hleděly. Každý ho miloval a on byl za to neskonale rád.
Ale už delší dobu ho trápila jedna otázka a nedávala mu spát. Před několika dny mu zemřel milovaný křeček a on posmutněl. Byla to černá skvrna žalu na jeho bílém bytí. Dokonce poprvé plakal. Když ho lidé z jeho okolí viděli brečet, smutnili s ním. Nosili mu květiny, hračky, byli na něj ještě hodnější. On se však na každého laskavě usmál a řekl, že by byl šťastnější, kdyby mu zodpověděli jednu otázku.
"Povídej, chlapče, ptej se, pro tebe cokoli," odpovídali mu s úsměvem.
"Kde je nebe, maminko?"
"Nebe? Nebe je támhle, nahoře, zlatíčko," chlapec opět zesmutněl.
"Ne, tam není nebe."

"Kde je nebe, tatínku?"
"Eh? Nebe? Myslím, že nebe neexistuje, synku."
"Existuje. Kde je?"
"Nevím."

"Kde je nebe, babičko?"
"To nikdo neví, chlapče."
"Ale ano, někdo to musí vědět!"
"Možná, ale já ho neznám."

"Kde je nebe, dědečku?"
"Nebe, hm, nebe je zvláštní věc. Podle mě je to veliký nekonečný prostor zabírající celou plochu naší Země."
"Ale kde je?"
"Všude okolo nás!"
"Ale ne, tady nemůže být nebe."

Trápil se. Nikdo mu nedokázal povědět, kde je nebe. Nevěděl, kam odešel jeho křeček a proto smutnil. Nevěděl, kde je jeho duše. Bál se o ní. Až jednou potkal dívku. Byla o něco starší než on, ale nebyla ještě tak zkažená jako dospělí. Byla stále nevinná.

"Kde je nebe?" zastavil jí a zeptal se jí. Pohlédla do jeho očí a laskavě se usmála.
"Ty to nevíš?" chlapec zakroutil hlavou. Poklekla k němu. Položila mu ruku na jeho srdce. "Tady je. Ty ho necítíš?" Chlapec rozšířil úžasem oči a šťastně se usmál. Cítil ho. Dokonce slyšel, jak hlasitě bije. Dívka se zvedla a s úsměvem odcházela. A chlapec tam stál a šťastně se smál. Už to věděl! Už byl zase šťastný! Už se nebál o duši svého křečka! Našel nebe...








Proč, Tome, proč...(příběh)

22. května 2008 v 16:05 | psychoweb.blog.cz |  Smrt

Tiché zvonění mobilu se tlumeně ozvalo do tmy. Jednou, podruhé, potřetí. Pak se rozsvítila lampička a čísi ruka vyndala přístroj z kabelky.
"Tome, jsou čtyři ráno..." ozval se rozespalý hlas.
Ve sluchátku bylo ticho.
"Tome? Jsi tam?"
"Ano...," i v jeho hlase zněla únava, "ano, jsme tady, Jenny."
"No? Tak...tak proč voláš?"
Chvíli byl slyšet jen jeho tichý dech, jak šumí do ticha. Pak se ozval znovu.
"Víš, Jenny, já jsem přemýšlel. Celou noc... dlouho, už od rána."
Mlčela.
"Přemýšlel jsem o nás dvou..."
"Ano, lásko, ale... nemůže to teď počkat? Jsou dvě v noci a já..."
"Ne," znělo to mírně, i přesto se však kdesi hluboko v jeho hlase cosi zachvělo. Netrpělivost... nebo zloba, "ne, tohle je důležité, Jenny."
Posadila se na posteli a lehce zakroutila hlavou: "No dobře. Tak co máš na srdci?"
"Miluju tě, Jenny. Víš to?"
"Vím. A já tebe taky. Ale to už jsme si přece řekli tolikrát."
"Řekni to znovu."
"Co?"
"Že mě miluješ."
Tiše povzdechla a zopakovala: "Miluju tě, Tome."
Chvíli bylo ticho. Pak se ve sluchátku ozval jeho tichý smích. Táhlý, zoufalý smích. "Pamatuješ, Jenny, jak jsme se potkali?"
Pomalu si přitáhla přikrývku k tělu. Někde v žaludku se ozvala nevolnost. Ten smích ji zneklidnil - vždyť tímhle způsobem se nikdy nesmál. Něco se stalo.
"Jak-jak bych mohla zapomenout, Tome. Tam v parku, kam - "
"- jsi chodívala každý den venčit psa. Toho rozkošného malého pudlíka. A tam jsem tě i poprvé zahlédl."
Tiše povzdechl.
"Trvalo mi zatraceně dlouho, než jsem se tě odhodlal oslovit. A když už jsem se do toho konečně dal, řekl jsem největší pitomost, jaká mě mohla napadnout... Pamatuješ, co to tenkrát bylo?"
"Eh... Tome, já nevím. A nebylo by vhodnější nechat to na zít-"
"Řekl jsem: "Pardon, slečno, nevíte, kolik je hodin?" A ty jsi mi to s úsměvem řekla. No, a - to bylo všechno, pamatuješ. Odešel jsem a na nic víc jsem se nezmohl... Jaký jsem to byl ale šašek."
Cosi jí říkalo, ať zavěsí. Poslouchala však dál.
"A pak, jednoho dne, ti ten tvůj pudlík utekl. A byl jsem to já, kdo ho našel, jak očuchával popelnice na kraji parku. Okamžitě jsem ho poznal, vždyť jsem ho s tebou tolikrát viděl. A pak, když jsem tě spatřil, jak ho bezradně hledáš všude možně, věděl jsem, že tohle je moje šance. Buď teď anebo nikdy. A tak jsem k tobě přistoupil a jako tvůj hrdina ti předal tvého roztomilého malého miláčka. A odteď to už znáš... viď že ano?"
Chvíli neodpověděla. Pak tiše zašeptala:
"Proč mi to celé říkáš?"
"Víš, Jenny, lásko moje, proklínal jsem sám sebe. Dlouho, moc dlouho. A nemysli si, opravdu jsem si víc než jednou řekl, že jsem asi blázen. Že jsem jen příliš podezřívavý. Co jsem měl, no co? Jen pár stupidních drobností... cizí vůně z tvojí košilky... pár nocí za sebou, kdy jsi se trochu zpozdila... Samé maličkosti, hlouposti. Jenže já jsem prostě takový, víš. Vždyť mě znáš. A tak jsem se jednoho dne rozhodl zbavit se toho hloupého pocitu. Ujistit se, že se nemám čeho obávat. Že jsem pro moji krásnou Jenny stále vším tím, co je pro mě i ona. Prostě jsem musel mít jistotu, víš..."
Tiše vydechla.
"A tak jsem si dodal odvahu... vzal auto a - sledoval tě večer do města."
A znovu bylo ticho. Dlouhé, dusivé a nesnesitelné ticho. Když se pak opět ozval, jeho hlas již nebyl klidný. Třásl se neovladatelným žalem.
"Nemusel jsem ani vystoupit z auta, abych tě viděl ho objímat a líbat. Vlastně jsem nemusel ani vejít do toho motelu, abych ho spatřil, jak tě odvádí do svého pokoje. Nemusel jsem sejít do zahrady a podívat se dovnitř oknem, jak -," jeho hlas se zlomil. Chvíli mlčel a marně se pokoušel zadusit své vzlyky, "- ale já to udělal. A viděl jsem všechno... úplně všechno..."
"Ne..." zašeptala tiše, zatímco studená slaná kapka sjela po její levé tváři, "...Tome, proč..."
"Ano, spravně, Jenny. Proč...," jeho rozrušený dech šuměl ve sluchátku stále rychleji. V zármutku se ozval hněv. "Tolikrát jsem se toho večera ptal sám sebe. Proč? Čím jsem byl pro tebe špatný, že jsi mi to musela udělat? Čím jsem byl pro tebe tak hrozným manželem, že jsi mi musela lhát a ponižovat mě tím...? Proč! Proč jsi musela být taková?"
"Prosím... Tome, prosím přestaň... já ti to vysvětlím -."
"Nedíval jsem se na vás dlouho, Jenny. Ale ta chvíle mi stačila. Šel jsem zpět do svého auta, zatímco jsi ty dál zraňovala moje srdce... a znovu... a znovu. Celý svět se mi té noci zhroutil, víš. Celý svět spadl do prázdnoty a mně zbyla už jen jedna jediná věc... - víš jaká věc to byla, Jenny?"
Ale ona neodpověděla. Pláč zoufalosti se dral z jejího nitra.
"Ach, Jenny, kdybys věděla... kdybys jenom věděla. Ta věc - ta strašlivá věc... kterou teď držím v ruce. Co myslíš, že čeká tam uvnitř, na konci hlavně? ... Spasení? Peklo? Nebo snad nebe? Kdo ví, Jenny, kdo ví... A tak jsem tam seděl a hleděl jsem přímo do té šílené zbraně, dál a dál a auta mezitím projížděla, déšť padal a já přemýšlel. Hodně jsem přemýšlel... tak jako dnes."
"Ne - Tome... nedělej to, prosím," prodralo se z jejích úst mezi vzlyky. Jenže on se jenom zasmál.
"Ale, ale, Jenny... má sladká Jenny. Neudělal jsem to tehdy... a neudělám to ani teď. Přemýšlel jsem totiž strašně dlouho a o strašně mnoha věcech. O mně, o tobě. O něm. A neudělal jsem to - ale ne kvůli tomu, že bych neměl odvahu... to ani v nejmenší. Něco jsem si totiž uvědomil. Něco, co mi dodalo naději... něco, co mi vnuklo tu šílenou myšlenku. Koneckonců, nebyl jsem to přece já, kdo podváděl..."
Její vzlyky se ve vteřině zarazily. Strašlivá předtucha sevřela její srdce strachem. A on se znovu zasmál. Zlověstně, nenávistně.
"A tak jsem si počkal, až vyjdeš ven, nasedneš a odjedeš. Pak jsem vystoupil z auta, přešel pomalu ulici a vešel do motelu. Štěstí mi přálo a on za sebou nezavřel dveře. Mohl jsem to tedy provést pěkně rychle a potichu."
A znovu se do noční tmy vloudilo ticho, přerušované jen trhaným dechem. Tentokrát však nemělo dlouhé trvaní.
"Měla jsi vidět ten výraz v jeho tváři, když jsem namířil tu zasranou hlaveň do jeho xichtu. Měla jsi vidět, jak se celej rozklepal, jako malej smrad co kradl v kuchyni. Měla jsi vidět, jak se mu podlomily kolena, když jsem se mu představil. Ale já to nechtěl hned skončit... ne, to ne. Ani v nejmenším. Místo toho jsem si tam sednul a pak jsem si... - povídali. Dlouho do noci. Byl jsem k němu milý, pozorný a trpělivý, jako k příteli. A víš ty co? On mi ani nebyl schopen odpovědět na tu jedinou prostinkou otázku - otázku "Proč?". Zvláštní, že ano..."
Pousmál se a pokýval hlavou. A jeho výraz se znovu změnil.
"Ale pak mě omrzel. Ale ještě jsem to nechtěl skončit, ne, ještě nebyla ta správná chvíle. To muselo mít lepší konec, ne jen jeden hloupý výstřel v spícím motelu. A tak jsem mu nejdřív rozbil hubu, až ztratil vědomí. No... a pak - pak jsem ho donesl do kufru, zamknul zámek a odjel... Dal jsem ti vědět, že budu celý den v práci. A od té doby, drahá Jenny, přemýšlím..."
Stála uprostřed pokoje a slzy jí bezmocně stékaly po tvářích.
"Tome...Tome, lásko, prosím... Neudělej nic... ne..-"
"Probudil jsem ho před chvíli... sotva se hýbal. Asi ztratil hodně krve, víš. Je mi to líto. Vždycky jsem ale chtěl být spravedlivý a pozorný k ostatním, a tak i jemu dám to, co si zaslouží... co ty na to, Franku? Řekneš Jenny, jak moc ji miluješ?"
Její ztuhlé prsty sevřely křečovitě sluchátko telefonu. Vzápětí se kdesi na druhé straně ozval zvuk strhávané náplasti a tiché zasténaní.
"Jenny...," kdosi tiše zašeptal, "Jenny, pomoz mi."
"Franku....!"
Tupá rána zazněla tichem.
"Řekni jí to. Řekni jí to, Franku."
"Miluju tě, Jenny...," jeho hlas slábl a sílil, jakoby sbíral všechny síly, které mu ještě zbývaly.
"Vidíš?" v Tomově hlase se ozvala ironie. Zvuk nabíjené pistole.
"Tome! Ne!" vykřikla rozechvěle.
"Ale proč, Jenny? Proč? Ptám se teď i tebe, i když vím, že mi nedáš žádnou odpověď. Stejně jako on, i když jsem se ho ptal tak dlouho a usilovně. Místo toho se třásl při pohledu do hlavně zbraně, do které já hleděl tak dlouho bez mrknutí oka. Nikdo z vás mi nedá odpověď a mně tak nezbývá než udělat tu jedinou věc! Tu jedinou věc, která ještě zbývá..."
Cosi zašustilo a tlumené sténání vyšlo z Frankových úst.
"Řekni sbohem, Franku."
"Jenny... nenech ho..."
"Tome!"
"Řekni sbohem, příteli..."
Děsivá rána přerušila noční ticho. Vykřikla a ten výkřik byl pln vší té hrůzy, která jí zbavovala rozumu. A on se smál.
"Ach, Jenny, měla bys ho vidět. Co je z něj teď... Vážně, vážně je to ještě větší troska než byl předtím...," nová vlna neovladatelného smíchu zachvátila jeho hrdlo. A ona plakala, plakala dlouho a zoufale, vědoma si své strašlivé viny. Viny, která se mísila s nenávistí a bezmocí, s šokem a zlobou. A ve sluchátku bylo znovu ticho.
"Je mi to líto, Jenny..." Jeho hlas byl opět klidný a tichý. "Je mi líto, že to muselo skončit takhle. Řeknu už jen jedno. Jsi báječná žena a udělala jsi mne šťastným."
Její hysterický pláč téměř přehlušil jeho slova.
"Byla jsi pro mne vším. A mně se svírá srdce při pomyšlení, že již nic nebude jako dřív... Prosím tě o odpuštění, Jenny. Má lásko."
Zazněl druhý výstřel a... pak již nepromluvil...

"Hořím..." (příběh)

22. května 2008 v 16:00 | psychoweb.blog.cz |  Smrt
Seděl na půdě a hleděl v zamyšlení do temné krajiny. Kapky deště bubnovaly na sklo okna.. Foukal slabý vítr, který se proháněl po polích a spolu s měsíčním svitem propůjčoval noci tajemnou atmosféru. Nevěděl proč, ale byla mu ukrutná zima. Proč? Vždyť zimou přeci nikdy netrpěl. Proč teď? Jak to, že teď se třese a zmítá v jejích vlnách, které přicházejí a zase odcházejí. To asi tím steskem, tou touhou jí vidět. Přitiskl třesoucí se ruku na studené sklo a dlouhým pohledem zkoumal cestu, která vedla k jeho domu. Hleděl na ní jak na spásu. Proč ještě nejede? Co se stalo? Takhle ho přece nemůže nechat trpět. Vždyť on se jí vyznal z lásky tak hluboké, jako je moře samo, byl by pro ni schopen udělat všeho. Obětoval by svůj život za její. Proč ho nechává čekat? Vždyť posel s listem odjel za ní už před dobrou hodinou a odpověď stále nepřicházela. Co udělal špatně? S každou minutou krvácelo jeho srdce víc, každá sekunda mu brala naději. On jí přeci miluje, byla by slepá kdyby to neviděla a krutá, kdyby to přehlížela. Ona není ani jedno! Tyto myšlenky mu drásali srdce , nebyl schopen myslet na nic jiného. Stále čekal. Kdyby alespoň napsala lístek se zápornou odpovědí. To by alespoň věděl co k němu cítí, ale tohle ho ubíjelo. Aniž by si to uvědomoval, klečel před oknem na kolenou s rukama sepjatýma do sebe.

Vítr zpíval svou smutnou písničku, vrhal proti sklu lupení a dráždil déšť, který stále zesiloval. To čekání bylo nesnesitelné. Proč nepíše? Vždyť pokaždé když se setkají oběma se rozbuší srdce. Vždyť ona ho miluje! Proč ho zkouší? Proč ho nechává krvácet? Myšlenky na ní ho bodaly jako sršně a hřály jak oheň. Obrovská bolest zaplavila jeho duši, obalila ho a nenechala nadechnout. A on se v ní dusil, vzpouzel se. Nešlo to. Oheň, který ho na začátku hřál ho teď začal nemilosrdně spalovat. Zmítal se v křečích bolesti. Hodina ubíhala za hodinou a pořád nic. To nešlo vydržet. On jí miloval, miloval jí víc než sebe. Ona ho však zranila. Zranila ho na tom místě, které nelze vyléčit. Hořelo mu srdce.

Už začalo svítat, přestalo pršet a vítr již nefoukal. Avšak on ztratil smysl života, neměl pro co žít a hlavně pro koho. Už neklečel u okna, nýbrž ležel pod ním. Ruce roztažené do kříže, pořezané od skla, které se válelo všude okolo. Z pusy mu tekl potůček krve. Tak černé jak jen krev může být. Na rtech mu viselo poslední slovo. "Hořím."

Poslední polibek...(příběh)

22. května 2008 v 15:55 | psychoweb.blog.cz |  Smrt
Zase se probudil zpocený. Otřel si čelo a oddychoval. Zase ten sen. Rozkašlal se a chtěl se tedy napít. Roztřesenou ruku natáhl po džbánku, který obyčejně stával na nočním stolku. Ale nemohl ho nahmatat. Pohlédl na zem... ležely tam střepy a kaluž vody se pomalu vpíjela do rudého koberce. Ve světle pochodně připomínala krev.
" Asi jsem ho shodil ve spaní."
Chytil se za hlavu, někde v něm se ozvalo řinčení rozbitého porcelánu. Schovával hlavu pod polštář, zacpával si uši, ale nic nepomáhalo. Zvuk sílil, po chvíli si myslel, že se mu hlava snad rozskočí. Když tu najednou - bylo ticho. Zlověstné, děsivé ticho. Slyšel vlastní dech... a náhle se rozpomněl na svůj sen. " Kdepak, já nespím. A i kdyby. V mém snu je tma a já přece mám rozsvícenou svíčku" utěšoval neklidnou mysl. V uzavřené místnosti se najednou odnikud zjevil prudký vítr. Papíry létaly, záclony se míhaly pod jeho náporem. Plamen svíčky slábl, až zhasl docela. Rychle vyskočil z postele. Zapomněl však na střepy z rozbitého džbánku. Poranil si nohy tak, že musel opět usednout do peřin. Cítil teplou krev, jak mu pomalu stéká po chodidlech. A tu se ozvalo zaklepání na okno. " Ne, to nemůže být pravda. Jsem jen unavený, to si namlouvám." přemlouval sám sebe. Zaklepání se opakovalo. Přitáhl si peřinu těsněji k bradě. Něco mu poroučelo vstát a otevřít okno. Nechtěl, bránil se, ale nakonec se dobelhal a odstrčil kličku.
Dovnitř skočila spoře oděná dívka.
"Proč si mě nechal čekat tak dlouho? Domluvili jsme se přece, že po půlnoci přijdu. Copak si zapomněl?" vyčetla mu.
Zapomněl, pomyslel si. A váhal, zda řekne dívce pravdu. Rozhodl se, že ne.
" Nezapomněl. " řekl, " Jen mám pořezané nohy, tak mi to trvalo trochu déle."
" Chudáčku," politovala ho a přisedla k němu na postel, kam se posadil.
Nemohl si však vybavit, kdo tato dívka je, natož na čem se dohodli. " Ale no tak, pojď ke mně." lísala se k němu.
" Já..." nevěděl, co říct. Pořád netušil, kdo je to. Ona se pomalu blížila k jeho rtům. Ucukl.
" Co se děje?" rozčílila se, " děláš, jako kdybys mě neznal"
" Promiň, jsem jen trochu unavený."
Obejmul ji. " Tak už mě polib" prosila ho.
" Třeba by to mohlo být dnes v noci zajímavé." pomyslel si a přitiskl se na její rty...
Tady se vždycky probudil... ale dnes...

" Jsem smrt, ty hlupáku." ozvalo se v jeho hlavě. To bylo poslední, co slyšel...

Medvídek...(příběh)

22. května 2008 v 15:51 | sonnicka |  Smrt
Budí mě zima. Otvírám oči, ale... je to jako kdyby byla kolem mě mlha. Nedokážu zaostřit na svoje okolí. Ach, co je to za světlo? Cítím kouř, to budou svíce. Co dělají svíce u nás doma? Zafoukal vítr. Ano, světlo se lehce pohnulo. To musejí být svíce. Zkusím se posadit a lépe podívám se, jen doufám, že mě ta nemoc zas tolik neoslabila. Ach jo, nejde to. Proč mám tak měkké prostěradlo, skoro jako satén, to si naši dali pěknou práci, aby se mi dobře leželo. To je zvláštní. Museli mě ale umístit do komory, protože tahle postel je nějaká těsná. Ha, někdo jde. Kdo to... pan farář? Aha, jde se na mě podívat. On je hrozně hodný. Proč se tak smutně díváte? ptám se. Hm. Neodpovídá. Haló. Pořád nic. Je mi upravuje límeček svátečních šatů? Svátečních šatů? Proč já, proboha, ležím v posteli ve svátečních šatech? A proč mám složené ruce na prsou? Vždyť je to tak nepohodlné! Něco zavrzalo. Někde se otvírají dveře, vidím i uzký proužek světla, který se zvětšuje. Někdo jde. Co je to za lidi? Hej, kam nesete mojí postel? Zase žádná odpověď. No dobře, tak si se mnou nemluvte. Konečně se zastavili. Proč tady? Budeme asi na chodbě. Je tu ještě větší zima. Ale světla je tu víc. Zase svíce? A cítím taky vůni květin a listí. Co se to doma zase děje? Slyším zase nějaké hlasy a ... pláč? Kdo to tu pláče a proč? Těch lidí je nějak hodně. A jdou všichni ke mně... proč? Zdá se mi, že se tu děje něco podivného. Ahoj, mami, co se stalo? Už je mi daleko líp. Zdravím maminku, ale ona neodpovídá. Vždyť ona pláče. " Mami, tobě někdo ublížil?" ptám se zas, ale maminka mě je políbí na čelo. A pak odchází. Takhle se to opakuje s ostatními členy rodiny. Někteří mě políbí, někteří pohladí, jiní se jen tak dívají. Copak jsem nějaká cvičená opice?" zlobím se. Nereagují. Co se to tady děje. Poslední jde můj malý bratříček a dává mi pod ruce medvídka. Zvláštní. Nikdy se ho nechtěl vzdát, všude ho s sebou tahal. Pak se všichni někam sednou a pan farář něco povídá. Nerozumím mu. Náhle něco bouchne a je tma. " Co je? Tohle už není legrace" křičím ze všech sil. Postel se zase hýbe. Někam mě nesou. Co se to sakra... proč mě nakláníte? Au, ne tak surově. Hodili mě někam na zem. Co to padá? To prší? Konečně se mi daří zvednout ruku. Ale co to... asi deset centimetrů nade mnou je nějaké dřevo. Kam mě to zavřeli??? Zvenku slyším zvuky dopadajícího čehosi. Křičím, bouchám do dřeva, ale nic. Nikdo se neozývá. Teď mě napadá, že jsem tu jako v rakvi. Ne. To nemůže být pravda. Vždyť já nejsem mrtvá. Panebože... ta jemná látka uvnitř je výstelka v rakvi a sváteční šaty můj rubáš. Uslzení příbuzní se se mnou loučili. A teď na mě zvenku dopadá hlína. Jenže já nejsem mrtvá. Ne a ne. Musím se dostat ven. Co se to zas děje. Já nemůžu dýchat... já se dusím... bože, já ...

Touha po poznání..(příběh)

22. května 2008 v 15:41 Smrt
S doktorem Faustem jsem se setkal ve vězení, byl odsouzen za spolčování se s ďáblem. V naší cele jsme dlouhé noci hovořili o životě a smrti, o Bohu a Satanovi, o víře a touze. Po čase se z nás stali přátelé. Oné noci, 26.března se stalo něco, co nikdo nevysvětlí. Faust zmizel, dlouho mě vyslýchali, ale nakonec pochopili, že nic nevím. Po svém propuštění, jsem se rozhodl vše zaznamenat. V závorkách jsou uvedeny mé vnitřní myšlenky a pohnutky.
Dne 25.března, asi jedenáct hodin v noci, vězeňská cela č.15
Já: " Fauste, Fauste, spíš?"
Faust: "Ne. Dnes nemohu ani oka zamhouřit. Cítím, že to brzo přijde!"
Já: " Co, proboha?"
Faust: " Neber jména Božího nadarmo, chlapče. Já jsem byl s životem i s Bohem samotným nespokojen."
Já: " Nerouhej se, Jindřichu, vždyť…"
Faust: " …počkej, nemluv, musím ti vše povědět, vše, jak se stalo, jak jsem ji zničil."
Já: " Koho?" (pomyslel jsem si, že má zase jeden ze svých záchvatů. V takových chvílích blábolil jen samé nesmysly.)
Faust: " Markétku, přece."
Já: "Aha, tak Markétku…" (ach jo, už to zase začíná)
Faust: " Ano, tu něžnou, jemnou a čistou bytost, kterou jsem v ďábelském opojení svedl z Božích cest a zahubil svou stařeckou nenasytností. (podíval jsem se mu do očí. Měly smutný, ale zároveň děsivý výraz)
Já: " Ale tys přece nikoho nezabil."
Faust: " Zabil a ne jednoho, zničil jsem Markétu, ztělesněné dobro a zničil jsem Jindřicha Fausta, právníka, lékaře, profesora! A jen kvůli své touze. Své odporné, nerozvážné touze.
Já: "Jaké touze?" (ten rozhovor by mohl být zajímavý… Třeba budu první, kdo se dozví, jak to s tím ďáblem skutečně bylo.)
Faust: " Té nejhorší, té nepřemožitelné ubíjející touze."
Já: "Tak jaké? Nenapínej mě u všech čertů!"
Faust: " Čert? Tady je někdo ze Satanových vyslanců? Kdo, Mefisto? Já to věděl… už… už si pro mě jde… ach, co mám udělat. Není úniku."
V této chvíli se Faust zhroutil do mdlob, celou noc ležel v horečce a vykřikoval Markétino jméno a jméno nějakého Mefista. Až do rána jsem u něj seděl. Přes den jsem spal a když jsem se k večeru probudil, spatřil jsem ho, jak přechází od jednoho konce cely k druhému. Pokusil jsem se navázat na předchozí téma.
Dne 26.března, sedm hodin večer (přesně), vězeňská cela č. 15
Já: " Už je ti lépe?"
Faust: " Cože?" (vypadal, jako bych ho vyrušil z nějakého horečného uvažování)
Já: " Ptal, jsem se, zda se již cítíš lépe."
Faust: " O, ano. Děkuji. Promiň, na chvíli jsem se zamyslel. (jeho oči zase měly ten zvláštní výraz jako předchozí noc.)
Já: " Nad čím? (bylo hloupé se zeptat. Ale on na to čekal. Potřeboval zpovědníka)
Faust: " Nad včerejším tématem našeho nočního rozhovoru. Neřekl jsem ti, jakou touhu jsem měl na mysli."
Já: "No, to je pravda, jakou tedy?"
Faust: " Touhu po poznání." (čekal jsem cokoli, ale takovouhle prkotinu ne)
Já: " Po poznání, ale to je přece normální. Každý chce poznávat a objevovat nové věci. Tak zajde třeba do knihkupectví, koupí si knížku o vaření a hned je moudřejší."
Faust: " Ach ne, můj chlapče. Ty mi zcela nerozumíš. Já jsem byl profesorem na univerzitě. Znal jsem přírodní vědy, teologii, právo i medicínu. Ale chtěl jsem poznat víc. To, co mi v mládí uteklo a taky jsem chtěl znát budoucnost."
Já: " Ale víš sám, že to přece nejde."
Faust: " Ale jde. Kdybys jen zažil to, co já."
Já: " Tak co je tím tajným receptem? (snažil jsem se ulehčit situaci, začínala být napjatá)
Faust: " Černá magie a ďáblova pomoc."
Já: " Tak přece je to pravda. Ty ses tedy opravdu odvrátil od Boha."
Faust: " Nezavrhuj mě hned. Vím, že dnes přijde má hodina a potřebuji, aby mě někdo vyslyšel."
Já: " Dobrá, stejně nemám kam uniknout."
Faust: "Byl jsem nespokojen s tím, jak jsem žil. Ke všemu mne hnala ta ukrutná touha po poznání. A proto jsem přijal Mefistovu nabídku a vše jsem stvrdil svou krví. Já, hlupák. Jaký jsem byl pomatenec a Bůh mě teď za to trestá. Neodolal jsem vábení…" (rozplakal se)
Já: "Ale no tak… Snad nebude tak zle…"
Faust: "Ne. Ještě hůř. Markétku jsem využil a zničil. Zabila naše dítě a dočista zešílela a to jen kvůli mně, jaký život mohla mít? Dobře se vdát, spokojeně se starat o manžela a rodinu. Pak jsem přišel já a ve víru nově poznaného jsem ji pobláznil. Ale miloval jsem ji. To šestnáctileté děvče." (znovu se rozplakal)
Já: " Každý někdy udělá chybu. Ale s tím ďáblem jsi to nemyslel vážně, viď?"
Faust: " Myslel, uvidíš sám. Pojď si pro mě, Mefisto! Jsem připraven."
Zakřičel mohutným hlasem. Takhle jsem ho neznal. Poté se děly nepopsatelné věci. V celé místnosti se rozlilo oranžové světlo a strašné horko. Ve strachu jsem se schoval pod deku. Měl jsem pocit, že jsem uprostřed ohně. Bylo slyšel rány a mnoho hlasů, ale ničemu jsem nerozuměl. A ve změti těch všech zvuků ke mně dolehlo prosebné volání: " Odpusť mi, prosím". Poznal jsem Faustův hlas. Z posledních sil a se strachem sevřeným hrdlem jsem zakřičel: " Odpouštím ti, Jindřichu! Bože, pomoz mu." Pak jsem musel zřejmě omdlít, protože si na nic jiného nevzpomínám. Na nic, kromě bílého světla. Jen doufám, že to bylo světlo odpuštění. Sbohem, doktore Fauste.

Vysvobození...(příběh)

22. května 2008 v 15:34 | psychoweb.blog.cz |  Smrt


Slunce svítilo a bylo vedro k zalknutí.Jen na hřbitově za vysokou zdí byl stín a chlad. V rohu hřbitova stál hrob,jehož náhrobek upoutával pozornost lidí,kteří po klikaté cestičce došli až na samý konec. Před hrobem stál nějaký kluk a smutně se díval na náhrobek do kterého byla vsazena fotka krásné dívky. Stál tam sám,ve stínu staré lípy a v rukou držel kytici kopretin. Z povzdálí jsem sledovala jeho velkou bolest. Byl tam dlouho,ale ani na okamžik se nepodíval jinam než na tvář oné dívky. S trochou zvědavosti jsem přistoupila blíž a uviděla jak mu po tváři stékají slzy. Něco šeptal a já si uvědomila že mluví na někoho kdo už tu dávno není,na někoho kdo už ho neuslyší. V tu chvíli bych nejraději utekla a nebyla svědkem té hrozné události. Položil květiny na hrob a zapálil svíčku.Pak mě zahlédl. "Potřebuješ něco" zeptal se. Nezmohla jsem se ani na slovo a tak se zeptal znova.Rozbrečela jsem se. Dovedl mě k blízké lavičce a půjčil kapesník. Seznámili jsme se a on mi začal vyprávět svůj příběh. Jmenovala se Luisa, ale všichni jí říkali Lui. Poznali se na diskotéce.Vypadala jako anděl kterého seslalo samo nebe a tak ji vyzval k tanci. Druhý den šli spolu na koupaliště,kde ji poprvé políbil.Strávili spolu mnoho krásných dní. Když mi Orfeo vyprávěl jeho příběh neudržela jsem slzy. Plakal i on. Když jí bylo 17 let,chodili spolu už rok. Oslavili to na chatě. Milovali se, pak leželi vedle sebe a plánovali budoucnost. Když dokončoval ta smutná slova,zpomaloval a z očí se mu hrnul další příval slz. Pak začal podrobně vyprávět ten osudný den. Byl slunný den a rozhodli se že půjdou do přírody. Lui byla ten den nádherná. Měla nové džíny a jemný vánek si pohrával s jejími vlasy. Večer se blížil a tak se rozhodli že půjdou na diskotéku. Když zábava skončila nabídla se kamarádka Lui že jí odveze domů. Orfeo jí políbil a šel domů také. Uprostřed noci volali z nemocnice že přivezli dívku která ho chce vidět. Utíkal a cesta se zdála nekonečnou. Doběhl do pokoje kde ležela Lui. Její zlaté vlasy,byly zbarvené rudou barvou krve. Chytil jí za ruku a ona řekla " Miluji tě a nechci od tebe ". Omdlela. Byla to dlouhá noc,kterou prochodil pod okny jejího pokoje. K ránu Lui zemřela. Stali se z nás s Orfeem přátelé. Jezdili jsme do přírody,na výlety,na diskotéky ale nikdy jsme spolu nechodili. Odešel na vojnu a já na něj čekala. A pak -- pak se to stalo. Zabil se v autě. Lidé říkají " blázen " a " sebevrah ". Jen já vím proč to udělal. Bylo to pro něj vysvobození. Tak tu sedávám sama,na lavičce pod tou starou lípou a oni tu leží na konci hřbitova. ZASE SPOLU. Nosím jim čerstvé květiny a vím že už nikdo nebude takovým mím přítelem jako byl Orfeo a Lui.

Tetování henou

22. května 2008 v 15:30 Tetování a piercing
Tetování henou
Dalším kosmetickým trendem a v současné době největším hitem je opět tetování. Není to klasické tetování, jaké znáte s filmů nebo časopisů, ale kresba (tetování) Hennou na pokožku. Je to dočasné malování přírodním barvivem na Vaše tělo. Samo asi po deseti dnech zmizí. Můžete si nechat namalovat cokoliv a kdekoliv na těle. Vypadá to velice hezky a nejlepší na tom je, že můžete mít pokaždé jiný obrázek na jiném místě. Podobně, ale uhlově černě vypadá japonské tetování. Zase to není klasické tetování, ale kresba na pokožku, která vydrží 2 až 3týdny.
V Evropě je henna známá především ženám, coby přírodní barva na vlasy. Na sředním východě se však henna už po staletí používá nejenom k posílení vlasů, ale zároveň jako prostředek ke zkrášlení celého těla.
Henna se nanese na tělo a po několika hodinách se zaschlá vrstva oloupe a zpočátku světle červený vzor během pár hodin ztmavne a získá na výraznosti. Tento vzor vydrží na kůži přibližně 2 - 3 týdny.
V současnosti se v západním světě těší henna rostoucí popularitě a stále častěji se používá jako dočasná ozdoba kůže, nebo jako "zkušební verze" nového tetování. V každém případě platí, že henna je přírodní a bezpečná.
Hennou je možno zdobit prakticky kterékoli místo na těle. Henna se navíc výborně hodí ke zdobení dlaní, chodidel a dokonce nehtů. Všeobecně se dá říct, že kolena, oblasti loktů a kloubů, dlaně a chodidla "chytnou" barvu lépe než např. předloktí, paže, nohy, trup nebo nárt.
Výsledná barva kresby hennou závisí mimo jiné i na vlastnostech pleti. Dost záleží na typu pleti - obecně platí, že čím snadněji se opálíte, tím ltpší bude výsledek zdobení kůže hennou. U lidí se snědší pletí bývá výsledná barva hnědočervená, zatímco u lidí s velmi světlou pletí a plavými vlasy je výsledná barva žlutooranžová.
Henna působí jako UV filtr - někdy se stává, že po vyblednutí kresby zůstane na pleti její "negativ" a ten bude vidět tak dlouho, dokud opálení nevybledne.