→ Nikdy nelez do postele s někým, kdo je větší magor než ty… ;-)

EM, program...den 3,4

11. května 2008 v 19:16 |  Expedice Mras
Den třetí - superpočítače a Válka světů
Víte, co je to distribuovaná paměť, Amdahlův zákon a saturační hladina? Pokud ne, nic si z toho nedělejte. Ještě před čtvrteční přednáškou jsem to také netušila. Ale dopoledne strávené s výkladem pana Michala Kvasničky to vše změnilo. Superpočítače mi už dřív připadaly zajímavé, ale poněkud nepochopitelné. Teď jsem se začala orientovat v jejich členění, fungování, výhodách i nevýhodách... Bylo by na dlouho to tu celé popisovat, ale snad jednou dojde na článek na toto téma.
Odpoledne k nám přišel s netradiční přednáškou (v pravém slova smyslu to vůbec žádná přednáška vlastně nebyla) Marek Janáč z Českého rozhlasu. Ve ztemnělé tělocvičně jsme poslouchali slavnou Válku světů a pak jsme z ní měli dělat minutové reportáže. Dopadlo to zajímavě - vystřídalo se kalendárium, přímý přenos od válečného zpravodaje i minuta ticha.
Den čtvrtý - muzeum kosmonautiky v Morgenröthe-Rautenkranz a večerní chvíle napětí - výběr hlavní posádky, radosti i smutky
Asi o půl šesté ráno nás vzbudila písnička "Bomba ráno", kterou jsme si během finále všichni zamilovali - i přes účel, k němuž sloužila. V autobuse jsme se vydali na čtyřhodinovou jízdu do městečka s podivným názvem Morgenröthe-Rautenkranz, kde se 13. února 1937 narodil první německý kosmonaut Sigmund Jähn. Bohužel jsme se s ním o pár hodin minuli, ale přivítal nás tam Vladimír Remek se svým asistentem Petrem Voldánem.
V muzeu jsme zhlédli film o cestách do vesmíru, prohlédli si různé druhy skafandrů, vyzkoušeli si, kolik bychom vážili na Marsu (21 kilo), a prošli si replikou Miru ve skutečné velikosti. Všechny zaujal vesmírný záchod se svými odsávadly a zvláštním protáhlým sedátkem. Klaustrofobním dojmem na mě působila spací kóje - necelý metr široká, kolem dvou metrů vysoká a asi půl metru hluboká. Při představě, že bych se tam měla na mnoho hodin zavřít, jsem se otřásla. Oproti tomu u řídicího panelu bylo místa celkem dost - ale těch tlačítek! Byly jich stovky! Osobně nechápu, jak se v nich někdo dokázal vyznat...
Posádka stanice (obvykle tříčlenná) jedla u stolu, uvnitř nějž byly zasazeny přihrádky s jídlem a nápoji. Nohama se "dole" (na tmavě natřené podlahové stěně) přichytili za tyč a ruce měli volné. Boční stěny Miru z velké části pokrýval bezpočet různých boxů a zásuvek - na kosmické stanici se neustále všechno kamsi ukládá. Stávalo se, že si astronaut vyhlédl volný šuplík pro své věci, a když se k němu za chvíli vrátil, už byl obsazen. A pak hledej nějaké místo.
V hale právě probíhala prezentace nového vesmírného chleba. Jakýsi podnikavý Němec dostal nápad, že bude v rodišti prvního německého kosmonauta péct chleba "jakoby do vesmíru". Jeho nápad se ujal, a co víc, chléb nyní přezkoumávají odborníci pro skutečné využití v kosmu.
Každý jsme si vzal jeden plátek a kuchař před zraky kameramanů místní televize začal honem sklízet své zboží. Že by strach, že všechno sníme?
Chléb mi chutnal a opravdu nedrobil, což je ve vesmíru nutností, ale připadal mi velice podobný cereálnímu chlebu z naší samoobsluhy...
Odpoledne jsme se vydali na dlouhou cestu k domovu. Pršelo. Kapky deště stékaly po chladném skle autobusu a krajina vypadala jako surrealistický výjev.
Dnes večer se všechno změní.
Z deseti lidí bude vybrána pětičlenná hlavní posádka a pět jejích náhradníků a současně členů týmu řídicího střediska.
V hale bylo temno, jen svíčky osvětlovaly kruh před pódiem. Ještě před vyhlášením jmen jsme se všichni posadili kolem nich. Organizátor Pepa nám na notebooku pustil prezentaci s náladovou hudbou a nádhernými fotografiemi ze Země. "...odkud pocházíte... a kam se jednou zase vrátíte."
Pět z nás bude už zítra pryč, sice jen na symbolické dva dny za dva reálné roky, ale přece pryč - na cestě k Marsu na Zemi.
Bylo to tady. "Za palubní inženýry poletí... Katka!" Potlesk, výstup na pódium a fasování skafandru. "Dalším členem posádky je počítačový expert... Vašek!" "Na Mars se podívá architekt-geolog Michal!" "Z dokumentaristek letí Ajka!" "Za palubní lékaře je to Nikča! Všem blahopřejeme!"
Pousmála jsem se; čekala jsem, že v hlavní posádce nebudu. Ale práce v řídicím středisku - dálková navigace, telemedicína, pomoc při řešení problémů - vypadá taky zajímavě. Cítila jsem se zklamaná, ale ne překvapená. Nadšení pětice budoucích kosmonautů se přenášelo i na mě.
Všichni - i záložní posádka - jsme dostali za úkol sepsat vzkaz rodině, přátelům nebo světu. Někdo popisoval finále, někdo to pojal trochu jako závěť :-).
My v záložní posádce jsme na vyhlášení reagovali různě. Většinou jsme výsledek předem očekávali, takže se šok nekonal. To neznamená, že se nevyskytl smutek. Objevil se, ale každý jsme ho pomáhal překonat. Protože tohle nebyl žádný konec, ale další začátek. Pro nás všechny.
(Napsala Julie Nováková)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama