→ Nikdy nelez do postele s někým, kdo je větší magor než ty… ;-)

EM, program...den 5,6

11. května 2008 v 19:16 |  Expedice Mras
Den pátý - uspávací pořad, zklamání i chvíle radosti záložní posádky
O půl čtvrté ráno si organizátoři přišli pro hlavní posádku. Nastalo spěšné loučení. Pětice našich kamarádů byla pryč během půlhodiny. Zůstali jsme sami.
Mohli jsme spát ještě několik hodin, pak jsme se i my rychle nasnídali a byli jsme převezeni do budovy Dětské tiskové agentury, kde se nachází řídicí středisko. Kosmonauti ještě neodstartovali, sluneční erupce jim brání v odletu. Musíme počkat, až se bouře částic zklidní. Zatím si čteme a povídáme. Provádím lékařské prohlídky záložní posádky a některých organizátorů. A začínám psát tento článek.
Prsty se mi na klávesnici notebooku zastavují. Ohlížím se doleva a sleduji plátno, na které se promítá obraz z webových kamer v Prometheovi. Posádka odpočívá v regenerační místnosti, jen PC expert sedí před monitorem počítače a drží hlídku. Po jeho levé ruce je druhá obrazovka, na které jsou navigační a letové údaje. Zatím se žádný nezměnil, raketa je stále na rampě.
A pak to přichází. Všichni se shromažďujeme před promítacím plátnem, začíná odpočítávání a loď se za hukotu motorů zvedá a uniká z přitažlivosti Země. Je třeba provést korekce dráhy a navést loď na stabilní orbitu. Podruhé odpočítáváme. A je tam! Už jen chvilka - a pětice vybraných finalistů se vydá na dobrodružnou pouť k Marsu.
Zatímco Prométheus vyrazil k "rudé planetě", záložní posádka se šla podívat do planetária. Bohužel až na našeho palubního inženýra, kterému se udělalo špatně a musel zůstat ležet.
Dostali jsme pokyn vyhlídnout si něco zajímavého, o čem budeme večer vyprávět hlavní posádce. Pilně jsme hledali a zapisovali si. Pak, před začátkem pořadu, nás organizátoři varovali, abychom tam neusnuli. Nechápala jsem proč. Až do chvíle, kdy světla zhasla a hvězdy se pomalu sunuly po stropě za doprovodu tiché harmonické hudby a hlubokého konejšivého hlasu. Nedostatek spánku a únava na mne najednou dolehly naplno, víčka mi ztěžkla jako olovo a chvílemi jsem už skoro spala.
Jeden z organizátorů a počítačový expert vedle mne usnuli úplně. Komická situace nastala, když jsem se ho během titulků snažila vzbudit. Opatrně jsem ho šťouchla do ruky... nic. Poklepala jsem mu na rameno. Spal opravdu tvrdě. Šťouchla jsem ho silněji, pak jsem mu zatřásla rukou. A znovu. To už se rozsvěcelo a lidé vstávali. Přišlo mi to celé tak směšné, že jsem měla co dělat, abych se tam nerozesmála. Před organizátory už se jeho spánek nepodařilo zatajit, ale jelikož jeden z nich spal také (dokonce zabral už v prvních minutách pořadu), žádný postih se nekonal. Jen probudit našeho experta ještě chvíli zabralo.
Vrátili jsme se v dobré náladě, kterou trošičku zchladily kukuřičné lupínky k večeři. V osm hodin nás, s výjimkou inženýra, kterého si kvůli nemoci odvezou rodiče, organizátoři poslali spát. To ani nebudeme vyprávět posádce o příhodě v planetáriu? Vždyť to bylo docela vtipné! Ne, spát, a hned.
Zklamaní a rozčarovaní jsme ulehli. "Prý řídicí středisko. Mohli jsme se jen chvilku dívat, ani na chvilku nás k mikrofonu nepustili," odfrkl si někdo.
"Jo, a mě úplně vyhnali pryč. To je nespravedlivé! Mysleli jsme, že my budeme pomáhat řídit let na dálku."
Z vedlejší místnosti k nám doléhaly hlasy. Prométheus přistával na Marsu. A my u toho ani nebudeme! Zprvu hezky prožitý den v tomto světle měnil tvář. Když nás navíc v našem pokoji (počítačové místnosti) poté, co jsme si došli na záchod, zamkli, překročilo to všechny meze naší trpělivosti. Byli jsme už docela naštvaní. Navíc se nám brzy začalo chtít zase. Klepali jsme na dveře a za okamžik nám otevřeli. Měli jsme si jen tiše odskočit, vrátit se a spát. Ani slovo nepadlo o přistání na Marsu.
Celí rozmrzelí jsme se znovu nasoukali do spacáků. Jediná vtipná a odlehčující věc toho nevyvedeného večera byla věta našeho PC experta: "Mně se tady tak hezky usíná mezi těmi počítači..."
Ale co to? Poplach, siréna zní řídicím střediskem! Dveře se otevírají a organizátoři vcházejí dovnitř. Prométheus 1 má vážnou poruchu, nemůže odletět z Marsu! Potřebují vaši pomoc! Záložní posádko, připravte se na záchrannou misi v Prométheovi 2! Vezměte si karimatky a spacáky, nic jiného nepotřebujete! Navlékněte si skafandry!
Vše bylo pochopeno, vše bylo odpuštěno. Zklamání bylo rázem vystřídáno nadšením. "Zachráníme je všechny, to se nebojte!"
Zavázali nám oči, posadili nás do auta a vozili asi dvacet minut. To strašně vzdálené kotviště Prométhea 2 se nakonec ukázalo jako budova Dětské tiskové agentury, kolem níž jsme jezdili stále dokola. Nestává se totiž, aby člověk zakopnul dvakrát za sebou o podezřele podobný vysoký schod...
Usadili jsme se ke stěně, pot se z nás ve skafandrech (připomínajících svou hřejivostí lyžařské kombinézy) lil a čekali jsme na start. Povolení uděleno! Hluk motorů náhle zastínil všechny ostatní zvuky.
Jakožto záchranná mise jsme použili nejvyšší zrychlení - cesta na Mars potrvá namísto původních dvanácti hodin asi dvě a půl...
Den šestý - návrat, loučení a sliby do budoucnosti
Už musela být skoro jedna hodina ráno, když jsme úspěšně přistáli na Marsu. Opět se zavázanýma očima a tentokrát i rouškami přes obličej jsme byli odvedeni za původní posádkou, která nás přivítala mimozemským rykem z Války světů... Sotva jsme se postarali o její bezpečí a vypomohli s několika rozdělanými experimenty, nastal čas k návratu. Nešťastný schod mě ani tehdy neminul.
Na lodi vyvstaly poprvé i spory. Nepřipadali jsme si jako jedna posádka - spíš jako dvě, natěsnané v jedné společné lodi. To se projevilo i v rozdělení prostoru na spaní, když jsme dostali řídicí místnost a původní posádka ulehla do regenerační místnosti. Ale let byl dlouhý; všechny problémy jsme dokázali časem vyřešit.
Střídali jsme se u řídicího počítače po dvojicích v hodinových směnách. Dalších pár vět jsem do tohoto článku připsala asi ve čtyři hodiny ráno.
V půl jedenácté, když jsem měla nastoupit svou třetí směnu, nás vzbudili všechny - už tradiční Bombou. První na programu bylo prozkoumání podivné zelené živé hmoty, kterou do lodi určitě zanesli Marťané, jak vykřikoval Vašek. (Jak jsme se dozvěděli později, dostal za úkol vyvolat paniku.) Ale spíš než panika nastal komický moment, když jsme s Nikčou, roušky na tvářích a vyzbrojeny lžícemi na odběr vzorků, dorazily k otevřenému okénku v regenerační místnosti s výhledem na trávník Dětské tiskové agentury.
Zelená hmota nebyla zelená. Na okně se válela seschlá hnědá tráva. Abychom dosáhly na živý trávník, musely bychom se leda protáhnout úzkou mříží. S uschlými stébly jsme nechtěně nabraly i pár mravenců. Vzápětí jsme se dozvěděly, že bude snídaně - a zadívaly jsme se na své lžíce...
Posnídali jsme kukuřičné lupínky s mlékem, které jsme objevili v jednom z boxů, dokončili všechna měření, úkoly a experimenty a připravili se na přílet domů na Zemi.
Náš zpáteční let provázela taková nostalgie, těšení se i smutek z brzkého rozloučení, jako bychom spolu skutečně letěli k Marsu a zpět dlouhé dva roky.
Pak to přišlo. Nevyhnutelně. "Posádko Prométhea 1 a 2, oblékněte si skafandry a připravte se na přistání! Kvůli atmosférickým podmínkám přistanete na moři, takže chvíli potrvá, než vás tam najdeme a vyzvedneme!"
Uposlechli jsme a usadili se ke stěně. Zatímco jsme poslouchali hukot motorů a tiskli si ruce, vzpomínali jsme na uplynulé dny a mysleli na ty budoucí. Nevím, jak dlouho jsme přistávali. Mohlo to být sotva deset minut i přes dvacet. Pojem času se rozplynul a zůstala jen bezprostřední přítomnost.
"Výška?" táže se středisko.
"Dvacet... patnáct... devět... osm... třináct. Zase stoupáme."
"Vypadá to, že automat vás dolů nedostane. Přepneme na manuální řízení z velícího střediska. Veliteli, vypněte navigační obrazovku."
"Provedeno."
"Za pár minut jste dole. Dávejte si pozor, přistání na moři může být nebezpečné..."
"Tam vidím žraloky!" vykřikla naše dokumentaristka.
"Doufám, že máme nepoživatelné skafandry."
Středisko se na okamžik odmlčelo. Pak se nejistě ozvalo: "Slyšel jsem nepoživatelné, nebo nepouživatelné?"
"Nepoživatelné!" ujistila jej velitelka.
"Máte hlad?"
"My ne, ale ti žraloci možná ano..."
Náhle hukot utichl. Hlas řídicího střediska nás uvítal na Zemi: "Blahopřeji, právě jste přistáli v Tichém oceánu! Bude trvat přes půl hodiny, než vás vyzvedneme. Zatím si nažehlete loga a vlaječky."
Vysvlékli jsme se ze skafandrů - téměř naposledy - a postupně se vystřídali u žehličky. České vlajky i loga Expedice Mars úspěšně přilnula k našim lyžařským kombinézám... pardon, skafandrům. Ale vedro v nich bylo hrozné.
Když jsme si je opět natáhli, přišli pro nás organizátoři. Tentokrát žádné zavazování očí. Vyšli jsme ven na denní světlo a chvíli jen překvapeně mžourali, než jsme si na ně zvykli.
Nealkoholickým šampaňským jsme si před zraky několika novinářů, fotografů a rodičů připili na zdárný let. Posléze jsme se odebrali dovnitř, kde se konala krátká tisková konference a předání dárkových předmětů. Bylo asi pět hodin odpoledne.
Nyní jsme si své skafandry sundali už doopravdy naposledy. I když byl šíleně těsný a málem jsem se v něm upekla, bude se mi po něm stýskat.
A tak jsme se loučili. A loučili jsme se pořádně. S tím, že se určitě ještě někdy setkáme! Třeba jako organizátoři v některém z příštích ročníků. Kam to asi bude? Kolem Venuše? Nebo k Europě? Kdo ví... možná jednou dojde i na mezihvězdnou plavbu.
Během těch pěti dní jsem poznala spoustu skvělých lidí, získala nové přátele, mnoho zajímavých znalostí a netradičních zážitků. Dovolím si citovat z e-mailu od dokumentaristky Ajky: Dlouho některé lidi neznáte, trvá vám chvilku, než je poznáte, ale téměř celý život, než na ně zapomenete.
Myslím, že my na Expedici Mars 2007 nezapomeneme nikdy.
(Napsala Julie Nováková)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama