→ Nikdy nelez do postele s někým, kdo je větší magor než ty… ;-)

Mé nejoblíbenější místo:-*

11. května 2008 v 19:25 | sonnicka |  It´s my life...
Místo, kam se ráda vracím
Asi před deseti lety jsem navštívila jedno místo na Slovensku. Netušila jsem však, že se stane mým nejoblíbenějším, na které vzpomínám den co den. Neumíte si ani představit, kolik jsem tam toho zažila. Jedná se o Žiar v Západních Tatrách. Jezdím tam už šest let jak v létě na tábor, tak i na jarní prázdniny s rodinou a občas mě tam uvidí i v zimě či na podzim.
Jaro ale není nejpříjemnějším ročním obdobím - je příliš krátké, nejisté a náchylné měnit nálady jako na kolovrátku. Sluníčko si z nás utahuje a hraje si na schovávanou. V polovině května užslunce vychází z ranního oparu důstojně a mocně. A kdyžstojíte v sedm ráno v jedné z dřevěných chatek, víte, že do osmi se rosa z trávy ztratí, a kdyžpolní cestou projede auto, bude se prach vznášet, až začnete kýchat. Do jedné odpoledne bude pětatřicet stupňůa potůčky potu vám potečou na pažích jako olej a košile se vám bude lepit na záda ve stále širší a širší skvrně, že by mohl být i červenec.
V sedmém měsíci je sluníčko přímo nad hlavou, a pokud vyjdete na jednu z vysokých hor, zhlédnete zastíněné údolí a uslyšíte, jak divoká řeka Smrečanka ochlazuje kořeny starých smrků.
Podzim se chvíli zdrží a usadí se jako starý přítel, po kterém se vám stýskalo. Zdrží se u vás i přes říjen a vzácně až do listopadu. Za dne se zvedá vítr, který nikdy neodpočívá. Pohání vás, když jdete po lesních pěšinkách, bláznivě zametá opadané listí a dokonce doráží na dřevěné sruby a cloumá nehmotnými pažemi za okapy a dřív nebo později musíte odložit to, co právě děláte, vyjít ven a dívat se. A můžete uprostřed odpoledne stát na zápraží nebo na verandě a pozorovat, jak stíny mraků uhánějí po louce. Světlo a stín, světlo a stín, bílá a černá, bílá a černá, jako když tučňák válí sudy.
Krajina pomalu přechází do zimního spánku. Přítel podzim nás opustil, navštívila nás zima. V lesích zanechala dvoumetrové kupy bílého zářícího sněhu a pomalu, ale jistě táhne svůj průvod vloček do tábora. Okna začínají zamrzat a vy se mezitím propadáte do bílé propasti.
A pokud na rekreaci nepřijíždí další milovníci tohoto místa, pokud i zvířátka zalehnou k zimnímu spánku - pokud je jediným zvukem pomalý tlukot vašeho srdce, uslyšíte ještě jiný zvuk, a tím je hlas života, který se opět raduje nad tím, že příští rok zde pojede zas…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama