→ Nikdy nelez do postele s někým, kdo je větší magor než ty… ;-)

Poslední polibek...(příběh)

22. května 2008 v 15:55 | psychoweb.blog.cz |  Smrt
Zase se probudil zpocený. Otřel si čelo a oddychoval. Zase ten sen. Rozkašlal se a chtěl se tedy napít. Roztřesenou ruku natáhl po džbánku, který obyčejně stával na nočním stolku. Ale nemohl ho nahmatat. Pohlédl na zem... ležely tam střepy a kaluž vody se pomalu vpíjela do rudého koberce. Ve světle pochodně připomínala krev.
" Asi jsem ho shodil ve spaní."
Chytil se za hlavu, někde v něm se ozvalo řinčení rozbitého porcelánu. Schovával hlavu pod polštář, zacpával si uši, ale nic nepomáhalo. Zvuk sílil, po chvíli si myslel, že se mu hlava snad rozskočí. Když tu najednou - bylo ticho. Zlověstné, děsivé ticho. Slyšel vlastní dech... a náhle se rozpomněl na svůj sen. " Kdepak, já nespím. A i kdyby. V mém snu je tma a já přece mám rozsvícenou svíčku" utěšoval neklidnou mysl. V uzavřené místnosti se najednou odnikud zjevil prudký vítr. Papíry létaly, záclony se míhaly pod jeho náporem. Plamen svíčky slábl, až zhasl docela. Rychle vyskočil z postele. Zapomněl však na střepy z rozbitého džbánku. Poranil si nohy tak, že musel opět usednout do peřin. Cítil teplou krev, jak mu pomalu stéká po chodidlech. A tu se ozvalo zaklepání na okno. " Ne, to nemůže být pravda. Jsem jen unavený, to si namlouvám." přemlouval sám sebe. Zaklepání se opakovalo. Přitáhl si peřinu těsněji k bradě. Něco mu poroučelo vstát a otevřít okno. Nechtěl, bránil se, ale nakonec se dobelhal a odstrčil kličku.
Dovnitř skočila spoře oděná dívka.
"Proč si mě nechal čekat tak dlouho? Domluvili jsme se přece, že po půlnoci přijdu. Copak si zapomněl?" vyčetla mu.
Zapomněl, pomyslel si. A váhal, zda řekne dívce pravdu. Rozhodl se, že ne.
" Nezapomněl. " řekl, " Jen mám pořezané nohy, tak mi to trvalo trochu déle."
" Chudáčku," politovala ho a přisedla k němu na postel, kam se posadil.
Nemohl si však vybavit, kdo tato dívka je, natož na čem se dohodli. " Ale no tak, pojď ke mně." lísala se k němu.
" Já..." nevěděl, co říct. Pořád netušil, kdo je to. Ona se pomalu blížila k jeho rtům. Ucukl.
" Co se děje?" rozčílila se, " děláš, jako kdybys mě neznal"
" Promiň, jsem jen trochu unavený."
Obejmul ji. " Tak už mě polib" prosila ho.
" Třeba by to mohlo být dnes v noci zajímavé." pomyslel si a přitiskl se na její rty...
Tady se vždycky probudil... ale dnes...

" Jsem smrt, ty hlupáku." ozvalo se v jeho hlavě. To bylo poslední, co slyšel...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama