→ Nikdy nelez do postele s někým, kdo je větší magor než ty… ;-)

Touha po poznání..(příběh)

22. května 2008 v 15:41 |  Smrt
S doktorem Faustem jsem se setkal ve vězení, byl odsouzen za spolčování se s ďáblem. V naší cele jsme dlouhé noci hovořili o životě a smrti, o Bohu a Satanovi, o víře a touze. Po čase se z nás stali přátelé. Oné noci, 26.března se stalo něco, co nikdo nevysvětlí. Faust zmizel, dlouho mě vyslýchali, ale nakonec pochopili, že nic nevím. Po svém propuštění, jsem se rozhodl vše zaznamenat. V závorkách jsou uvedeny mé vnitřní myšlenky a pohnutky.
Dne 25.března, asi jedenáct hodin v noci, vězeňská cela č.15
Já: " Fauste, Fauste, spíš?"
Faust: "Ne. Dnes nemohu ani oka zamhouřit. Cítím, že to brzo přijde!"
Já: " Co, proboha?"
Faust: " Neber jména Božího nadarmo, chlapče. Já jsem byl s životem i s Bohem samotným nespokojen."
Já: " Nerouhej se, Jindřichu, vždyť…"
Faust: " …počkej, nemluv, musím ti vše povědět, vše, jak se stalo, jak jsem ji zničil."
Já: " Koho?" (pomyslel jsem si, že má zase jeden ze svých záchvatů. V takových chvílích blábolil jen samé nesmysly.)
Faust: " Markétku, přece."
Já: "Aha, tak Markétku…" (ach jo, už to zase začíná)
Faust: " Ano, tu něžnou, jemnou a čistou bytost, kterou jsem v ďábelském opojení svedl z Božích cest a zahubil svou stařeckou nenasytností. (podíval jsem se mu do očí. Měly smutný, ale zároveň děsivý výraz)
Já: " Ale tys přece nikoho nezabil."
Faust: " Zabil a ne jednoho, zničil jsem Markétu, ztělesněné dobro a zničil jsem Jindřicha Fausta, právníka, lékaře, profesora! A jen kvůli své touze. Své odporné, nerozvážné touze.
Já: "Jaké touze?" (ten rozhovor by mohl být zajímavý… Třeba budu první, kdo se dozví, jak to s tím ďáblem skutečně bylo.)
Faust: " Té nejhorší, té nepřemožitelné ubíjející touze."
Já: "Tak jaké? Nenapínej mě u všech čertů!"
Faust: " Čert? Tady je někdo ze Satanových vyslanců? Kdo, Mefisto? Já to věděl… už… už si pro mě jde… ach, co mám udělat. Není úniku."
V této chvíli se Faust zhroutil do mdlob, celou noc ležel v horečce a vykřikoval Markétino jméno a jméno nějakého Mefista. Až do rána jsem u něj seděl. Přes den jsem spal a když jsem se k večeru probudil, spatřil jsem ho, jak přechází od jednoho konce cely k druhému. Pokusil jsem se navázat na předchozí téma.
Dne 26.března, sedm hodin večer (přesně), vězeňská cela č. 15
Já: " Už je ti lépe?"
Faust: " Cože?" (vypadal, jako bych ho vyrušil z nějakého horečného uvažování)
Já: " Ptal, jsem se, zda se již cítíš lépe."
Faust: " O, ano. Děkuji. Promiň, na chvíli jsem se zamyslel. (jeho oči zase měly ten zvláštní výraz jako předchozí noc.)
Já: " Nad čím? (bylo hloupé se zeptat. Ale on na to čekal. Potřeboval zpovědníka)
Faust: " Nad včerejším tématem našeho nočního rozhovoru. Neřekl jsem ti, jakou touhu jsem měl na mysli."
Já: "No, to je pravda, jakou tedy?"
Faust: " Touhu po poznání." (čekal jsem cokoli, ale takovouhle prkotinu ne)
Já: " Po poznání, ale to je přece normální. Každý chce poznávat a objevovat nové věci. Tak zajde třeba do knihkupectví, koupí si knížku o vaření a hned je moudřejší."
Faust: " Ach ne, můj chlapče. Ty mi zcela nerozumíš. Já jsem byl profesorem na univerzitě. Znal jsem přírodní vědy, teologii, právo i medicínu. Ale chtěl jsem poznat víc. To, co mi v mládí uteklo a taky jsem chtěl znát budoucnost."
Já: " Ale víš sám, že to přece nejde."
Faust: " Ale jde. Kdybys jen zažil to, co já."
Já: " Tak co je tím tajným receptem? (snažil jsem se ulehčit situaci, začínala být napjatá)
Faust: " Černá magie a ďáblova pomoc."
Já: " Tak přece je to pravda. Ty ses tedy opravdu odvrátil od Boha."
Faust: " Nezavrhuj mě hned. Vím, že dnes přijde má hodina a potřebuji, aby mě někdo vyslyšel."
Já: " Dobrá, stejně nemám kam uniknout."
Faust: "Byl jsem nespokojen s tím, jak jsem žil. Ke všemu mne hnala ta ukrutná touha po poznání. A proto jsem přijal Mefistovu nabídku a vše jsem stvrdil svou krví. Já, hlupák. Jaký jsem byl pomatenec a Bůh mě teď za to trestá. Neodolal jsem vábení…" (rozplakal se)
Já: "Ale no tak… Snad nebude tak zle…"
Faust: "Ne. Ještě hůř. Markétku jsem využil a zničil. Zabila naše dítě a dočista zešílela a to jen kvůli mně, jaký život mohla mít? Dobře se vdát, spokojeně se starat o manžela a rodinu. Pak jsem přišel já a ve víru nově poznaného jsem ji pobláznil. Ale miloval jsem ji. To šestnáctileté děvče." (znovu se rozplakal)
Já: " Každý někdy udělá chybu. Ale s tím ďáblem jsi to nemyslel vážně, viď?"
Faust: " Myslel, uvidíš sám. Pojď si pro mě, Mefisto! Jsem připraven."
Zakřičel mohutným hlasem. Takhle jsem ho neznal. Poté se děly nepopsatelné věci. V celé místnosti se rozlilo oranžové světlo a strašné horko. Ve strachu jsem se schoval pod deku. Měl jsem pocit, že jsem uprostřed ohně. Bylo slyšel rány a mnoho hlasů, ale ničemu jsem nerozuměl. A ve změti těch všech zvuků ke mně dolehlo prosebné volání: " Odpusť mi, prosím". Poznal jsem Faustův hlas. Z posledních sil a se strachem sevřeným hrdlem jsem zakřičel: " Odpouštím ti, Jindřichu! Bože, pomoz mu." Pak jsem musel zřejmě omdlít, protože si na nic jiného nevzpomínám. Na nic, kromě bílého světla. Jen doufám, že to bylo světlo odpuštění. Sbohem, doktore Fauste.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama